linde von braun
Soubor surrealistických soch, objektů a maleb postupně vznikající z dřeva lípy, kterou na jaře 2019 porazil orkán v obci Dolní Podluží nedaleko česko-německých hranic ve Šluknovském výběžku. Autor se snaží uchovat část historie tohoto stromu, ať už v rovině osobní (neboť byl spojen s jeho dětstvím), tak i v kontextu společenské paměti, která se vzhledem k odhadovanému stáří stromu vine nazpět v čase až do poslední dekády osmnáctého století.
Silnice se mění v cestu. Na konci, až u hranice cesta mizí v trsech trávy. Dál už jen patníky v příkopě a louka, co se táhne vzhůru k lesu. Dolní Podluží, Niedergrund, U Hranice sto třicet dva. Ztrouchnivělé stavení staré snad čtvrt milénia. Dům, jehož existenci kdosi stvrdil útlou lipkou, když ji hrdě vsadil do země hned za svojí chalupou, kde taky zplodil dítě. Otevřeš dveře, ona tam, pět chlapů by ji neobjalo. Přes dvě a půl stovky cyklů vzlínání, osmózy, pučení a mrazu. Další a další letokruh. Chalupa, kterou přerostla, je neživá schránka, věc. Stejně tak i věci uvnitř ztrácejí svou podstatu bez lidí, kterým patří. Ti už jsou dávno pryč, vyhnaní a mrtví, jejich statky v trávě tam, kde kdysi stály domy. Die Linde. Ta, která tu byla s nimi a nakonec je všechny přežila. To jí teď všichni patří. Desátého března dva devatenáct se Lužickými horami prohnal orkán Eberhard. V noci na jedenáctého ve tři ráno třicetimetrový monument nevydržel atak větru a zřítil se mezi dvě stavení (kořeny s hlínou vydechly na západ, vrcholky listoví ležely k východu) do jabloní. Ani jedné neublížil. Ubohá Linde von Braun...i mě si pamatuje, stejně jako bytí každého, který v jejím stínu snídal, pracoval, odpočíval, radoval se, plakal, byl milován nebo zastřelen. V ní jsou zakleté naše životy, sny, touhy, démoni, bůžci i slova. V pokroucených liniích, ve zčernalých, prožraných pahýlech ulámaných větví číhají naše tváře.